Articles

RSS
  • 4 dny Colours of Ostrava - aneb co nezažili ti co tam nebyli...

    16 jui. 2008, 9h11m

    Den první - čtvrtek

    „Tak sou ty Kolorsy zase tady“...říkám si v luxusním bufetu otrokovického nádraží, když čekám na kamaráda Petra Muzikovoda. Letos bude asi našlapáno......Muzikovod přichází brzy v plné polní a chvíli degustujeme pivo a lahůdky místní pětky bez obsluhy. Po nádraží se poflakují houfy těžkooděných černokněžníků jedoucích zjevně opačným směrem do Vizovic. „ Tak co kluci, na Masters, na Masters?“ navazujem v dobré víře konverzaci s mladíky v tričkách se smrtkou. Jejich úsměšné pohledy a název nějakého brutálního deathmetalového festivalu z nás v mžiku dělají pitomce (-: Holt není metal jako metal. Na víc se radši neptáme a chytáme vlak. Zrušili příplatky tak frčíme Eurocity, nebudem se přeci plahočit kdovíjakým courákem...cestou se těšíme, zpíváme Ostravo Ostravo.... a už je to tady - Ostrava Hlavní nádraží.....
    ....valíme šalinou na Černou louku a dohadujem se, kteroupak roztodivnou kratochvíli nám pořadatelé připraví tento rok. Vy kdo jste ještě na Colours nebyli, vězte, že festival dbá nejen na maximální hudební vyžití učastníka, ale rovněž nabízí přehršel organizačních kanadských žertíku k pobavení (tak třeba dokonale nečekané otevírání a zavírání průchodů a cest, tak, že mnohdy skončíte v řece, žertovné povolování a zakazování vstupu s nealkem, teplou vodu co studí a mnohé další). „DO STANOVÉHO MĚSTEČKA JEN S PÁSKOU“ hlásá nápis když přicházíme k výstavišti. Odpadá tedy hra na “Vraťte se 2 kiláky zpět k pokladně pro pásky“. Po chvíli je jasné, že letošní hra má název „Najdi si svého páskaře aneb já nic já muzikant“. Pohunci se vzájemě vymlouvají jeden na druhého, nikdo neví nic a posílají festivaluchtivé lidi od čerta k ďáblu, jen dovnitř nepustí nikoho. Jako zkušený veterán usedám na patník a nevzrušuji se, za hodinu dvě se páskaři jistě objeví. Zevlujeme tedy na patníku, hledajících před branami valem přibývá a z davu se vynoří alternativně oděná dívčina s notýskem v ruce.Lehce se rozhlédne a neomylně míří přímo k nám. „Mohla bych se Vás zeptat na pár otázek, hoši?“ spustí děvče. Považujeme ji za agentku či študentku prvního ročníku žurnalistiky a tak jí lehce nedůvěřivě leč zaníceně zodpovídáme proč se nám tu líbí a na koho sme přijeli, či koho jsme na festivalu v minulosti objevili. Slečna se vyptá na naše jména a bydliště a stydlivě prozradí, že píše pro Mladou Frontu a že článek vyjde zítra. Nevěřícně se usmíváme a slečna novinářka odchází novinařit dál. Druhý den článek opravdu vyjde v MF, čímž nás slečna novinářka katapultuje mezi slavné hudební odborníky minimálně regionální úrovně.
    Spěcháme tedy postavit stanový příbytek, což proběhne kupodivu hladce. Pomalu se rozhlížím po Garbarkovi (letos je pro mě nejvetším tahákem), ale ještě se zastavujeme v Tentu. ALL STAR REFJUDŽÍ BAND – vystupující pravidelně v Divadle Archa není žádný laciný warm-up. Směsice balkánu a kaberetu partičky složené vesměs z utečenců (herců a muzikantů) od Kurdistánu, Číny až po Ameriku, představují opravdovou „worldmusic“, která okamžitě strhává příchozí k divokému tanci. Kamarád Muzikovod je rozjařen natolik, že místo Garbarka odchází na workshop této kapely do klubu Templ.
    Jak se ovšem mám ted osamocen přeladit na pochmurnější severské větry Velkého Jana?? Plastikové pivo za 27,-Kč místní provenience tento problém spolehlivě řeší. A za chvíli je to tu, na hlavním podíu stojí nejen za draho vypůjčené piáno, ale přichází sám velký Trol JAN GARBAREK v koženém sáčku. Vystoupení začíná v tradiční severské lyrické poloze a pár mládežníků odchází. Jejich chyba. Již zanedlouho se koncert převalí do mnohem rytmičtějčí rockové místy až funky polohy. Jan nechává velkoryse sólově vyřádit rovněž své spoluhráče - klávesitu Raeinera Brunninghause (vypadá jako František Nedvěd), Brazilce Juri Daniela a hlavně hostujicího perkusionistu Triloka Gurtu. Vše z povzdálí spokojeně sleduje, pohupuje saxofonem jako Laco Deczi trumpetou, a v pravou chvíli se do rytmů vždy vloží. Umí na tenor i soprán saxofon – umí lehounce i dravě -zadírá se pod kůži. Ke konci bohatého setu (2 hodiny) se hraje už i pěstmi na klávesy či na kýbl vody. Obecenstvo vystřihne „standing ovation“ (poprvé byly i židle) a čtveřice přidává. Potlesk ve stoje se opakuje, ale musí se končit. Nezapomenutelné!
    Večer pak ještě zakončuje v Ostravě neodmyslitelná balkánská tancovačka SHANEL&BUCOVINA CLUB ORKESTAR (skvělá jen lehce stereotypní) u které je třeba se proskákat a moc nepřemýšlet. Na úvodní den toho bylo tedy požehnaně.....

    Den druhý – pátek

    Ráno nacházím Muzikovoda v naší oblíbené snídaňovně restauraci Spolek. Přináším regionální přílohu MF, jako důkaz, že jsme teď slavné celebrity a dohadujem se komu slečna novinářka věnovala v článku víc písmen. Noviny přijdou zarámovat. Odcházím pěšky na nádraží, neb až z Irska za námi nepřijíždí jen Sinéad, ale i kamarádka Marcela. Marcela přijíždí s červenou hlavou a valíme do hostince U Skřítka na gábl. U stolu vedeme s Muzikovodem naši nikdy nekončící a nikam nevedoucí vědeckou dišputaci o kytarovkách a sousedé u vedlejšího stolu se nám začínají smát. Vytahujeme tedy naše noviny, aby věděli s kým mají tu čest (-: Tvrdím, že britské kytarovky jsou na jedno brdo a pán vedle u stolu mi výmluvným gestem dává za pravdu. „Xavier Baumaxa má taky kytaru, i Shined....!?“ brání jeho slečna Muzikovoda, ale to mé momentální vítězství nemůže ohrozit...(-:
    A opět šup na fesťák....dávám si skvělé slovenské „SLNIEČKO“ neb sem milovník stylu bývalé kapley Lojzo. Po nich bude ve stanu hrát bulharská zpěvačka IRFAN, ale na Barvách máme sraz na THE JAYS, tak si ji nechávám ujít. Davy lidí proudící do stanu, svědčí o tom, že dělám asi chybu. Všeobjímající kytarová nuda THE JAYS nás příliš nezdrží a vyrážíme směr Templ, kde mají hrát skvělý ORKESTRA DE SOL, co řádili včera u hlavní brány. Klub je ovšem našlapán k prasknutí a tak s balkánem je pro dnešek šmytec. BÁRA BASIKOVÁ dokáže svůj vokál vyšroubovat opravdu vysoko, ale na loňské fajné vystoupení Marie Rottrové, je to přeci jenom trochu málo. Přesto mají tyhle retrospektivy na festivalu své místo. V Tentu se lehce otřu o SZIDI TOBIAS, ale tu si nechám až do Mikulova, kde dostane víc prostoru. Před třemi lety jsem v Ostravě objevil zpěvačku fado Marizu a tak doufám, že něco podobného může přinést interpretka další v pořadí Izraelka NOA. Na pódiu se však motá nějaký prazvláštní uhlobijec (asi moderátor?) a trapnými kecy a vyvoláváním totálně zabíjí začátek koncertu. Zpěvačka a klavíristka NOA asi neumí česky a tak se nedá odradit. Jsem naprosto unešen jejím hlasem a pódiovou prezentací a prozatím u mě vede. Také Petr Muzikovod se vrací značně oblouzněn z hudby AIM a hlavně pak Australanky INGY LILJESTRÖM (zamiloval se do ní a ja mu závidím, snad mi ukáže aspoň fotky) a pomalu se připravujeme na HAPPY MONDAYS. Přiznám se, jsem obdivovatelem spíše staršího období Madchesterské scény, leč na legendu se těším. Místní žbrblavá voda (a já už budu jmenovat – Radegast 7°) mi nedělá dobře a snad poprvé v životě přecházím na vodovodní vodu. Prostor před hlavní stage se neprodyšně plní a na pódiu se objevují Ti bohémové z Madchesteru. Vždycky mě u HM nejvíc zajímal maskot tanečník Bez a jeho propracovaná choreografie s tykvemi (maracas) či variace se zvednutým prostředníčkem. I tentokrát je tam. S údery prvních tónů se Péťa Muzikovod kompletně ztotožnuje a po chvíli dělá předtanečníkovi v publiku těžkou konkurenci. V zcela zaplněném kotli posléze vytváří kolem sebe dvoumetrový rádius a neustále ohrožuje můj kelímek s vodou. Ke konci show háže Bez tykve (a jiné věci) do hlediště. Naštěstí ne Petrovým směrem, neb by toho večera mohlo být i pár úrazů mezi diváky. Dost ale nadsázky, vystoupení HAPPY MONDAYS v Ostravě bylo osvěžující (jen bez přídavku se u nás neodjíždí.)
    Letím ještě na Barvy, pár řádků přečtených ve festivalovém buletinu stačí, abych chtěl poznat interpretku hrdelních zpěvů Inuintku TANYU TAGAQ. V cuku-letu zakupuji ještě lahodné grilované cigárko (kupodivu není ceněno na váhu) a za krámky debužíruji. Ze směru od pódía se začínají ozývat roztodivné zvuky. Domnívám se, že stánkaři zabíjejí pašíka, nebo snad jen tahají kočku za ocas. Ale kdepak, při bližším ohledání je to skutečně Tanya. Za doprovodu violončela se jí z hrdla a bůhví ještě odkud derou nelidské zvuky a dechy, v čem jí statečně sekunduje i další hrdelní doprovod. Skutečně nevídané představení, jen bych chtěl vidět ty hrdiny co si její CD pustí i doma v obýváku.
    Zcela saturován hrdelně i vnitřnostně odcházím do hajan. Na hlavním prý hrají eště DANDYHO WARHULE, ale na to se zeptejte u Muzikovoda......






    Den třetí – sobota

    Sobota dle programu nejnabitější den. Ráno nás čekají obvyklé kratochvíle - koupací exhibice v místních kašnách, Hlučínské pivo, pozorovaní razovitých postaviček bývalého hornického města.
    Když máme splněno, fičíme do areálu. Na výstavišti začíná ČERNÁ KOČKA – velmi svižná lokální alternativka, kytara, dvě sága (nebyl to zase Garbarek?). Kéž jen by takové kočky dostávaly více prostoru.....Micky nahrazuje (podle hlášení místního rozhlasu) JAVIER BAUMAXA. A ten teda má jedinečnou schopnost podmanit si publikum. Kdo ví jak von to dělá...není to od srdce jako Radůza, není to hladivě jemné jako Ebeni, není to romanticky humorné jako Plíhal...přesto je to tak nějak od všeho kousek...k tomu ty jazykové a slovní hříčky, které jak zdá se Xavi snad páli ze stegreifu jako když horník rube uhle. Učte se jazyky už kvůli němu! Vystoupení zakončeno nácvikem sborového zpěvu notoricky známého hitu Vltavy....Mám tě ráda jako kamaráda...loučí se a končí.....V dusné atmosféře před bouří potkáváme naše loňské kámošky z Brünu Evu a Jitku a tak je nás hašišáků už pět. Od Marcely dostávám na hlavu červený šátek, jelikož mi rudne čelo a tak se na čas proměňuji v červeného trpaslíka. Mistr Muzikovod opět odchází za svými kytarovkami do klubu (-: , jelikož, jak říká, se nehodlá klanět papírovým hvězdám. Z hlavního mizím neb z BÁRTY mívám kopřivku. Jdu se mrknout, kdo budou ti PSALM DRUMMERS. Hle! Kostelní partička. „Před desti lety jsem byl pln drog, žalu a nenávisti, než přijel vlak jménem Ježíš “ volá od schlagwerku maniakálně vypadající bubnující frontman (nicméně vypadá že v Ježíšově vlaku spíše prikládá leda tak pod kotlem). Posléze nasazuje slova proroka Izaiáše „Don´t fear my son, don´t fear my daughter“...nejsem si jist, jestli mu obecenstvo dokonale rozumí, ale všichni se baví královsky, neb hudba to není vůbec špatná (nechci tady zlehčovat, kdyby PD hráli v každém kostele, neznabohů by znatelně ubylo).
    Nad Ostravou se začínají honit černá mračna a to nevěstí nic dobrého. Potkáváme se s Marcelou, ale jsme brzy nuceni prijmout azyl pivního stanu na Hradě, neb přichází první vydatný ščaganec. Po hodině je teprvá možné běžet pro nepromokavý outfit do stanového. Nasazuji fešnou Bursíkovu pláštěnku odolnou proti radiaci i sarinu, leč jak se později ukazuje, né proti dešti. Začátek vystoupení hlavní headlinerky SINÉAD O´CONNOR nám utíká. Když dorazíme k pódiu, je již přeplněno, tak trčíme u pravého repráku. Nejsem její oddaný fanda, ale musím přiznat, že mě její zajíkavý hlásek a brnkání na kytaru dostává – neméně pak její interpretace „I´m stretched on your grave“. V momentě kdy se stávám jejím obdivovatelem, Šineda končí. „Takle brzy přestávka?“ říkam si a křičím „Sláva!“ jak jsem naučen z koncertů Visacího zámku. Leč šlus! Místo Sinead přileze bohužel již jen všem známý uhlobijec-moderátor (Luboš či Lubor) a žvatalá něco o tom, že komu se splnil životní sen. Obecenstvo píská (na něj, nebo na Sinead??). „Jdi do prdele!“ necháme se unést dvojhlasně s Marcelou a z koncertu odcházíme lehce rozladěni. Později nám nová Marcelina kamarádka Dáša zasvěceně prozrazuje, že Sinead je určitě těhotná, že ona to pozná...tak sledujte zprávy. Je-li tomu tak – budiž vše odpuštěno.
    Nevím co dál, tak přebíhám na druhou stranu. No přebíhám, spíše se ploužím v davu mířícím z hlavního podia. Zastavujem co 10m jak na červené. Zde se bude muset náčelnice Holušová zamyslet. Bude-li se festival vyvíjet současným tempem, příště se v areálu ušlapem. Na Barvách má hrát nějakej DABY TOURÉ z Mauretánie. Neznam. Mauretánce uctím nejlépe opětovným přechodem na pitnou vodu, neb v Mauretánii je voda vzácnější než pivo. „Hajde, hajde“ popoháním v duchu černého interpreta, který sveřepě ladí kytaru na pódiu. (Hodlám se totiž tohoto večera ještě poučit o elektronice na GOLDFRAPP.) Tlustý černoch mizí a místo něj přicházejí tři jiní, vlasatí černoši a v minutě spouští pravé africké peklo. Po první písničce jsem naprosto fascinován a ztotožněn! Přecházím od vody zpět k pivu a elektroniku posílám k čertu. To co musel božský Xavi s publikem nacvičovat, má Daby jakoby od boha a bez práce. Všichni se vlní, zpívají, ač africky umí málokdo. Ještě dlouho po koncertě fanoušci zpívají jeho melodie. Jééóó...jééóó.Pokud hledám vždy v Ostravě prvořadě objev – DABY TOURÉ je pro mě letošní jednička!
    Bohužel také spouští druhé, tentokrát vydatnější kolo průtrže mračen. S KOOP nemám tedy nic. Po cestě za dalším splněným snem toho dne - psychedelickými THE HAWKWIND ukázkově promokám a zbaběle legendu vzdávám. Škoda. V dešti nejsou alespoň vidět moje slzy. Slyším je tedy jen ze stanu. Té noci se mi zdají progresivní psychedelické sny plné zvuku melotronu....

    Den čtvrtý – neděle
    Poslední den festivalu tradičně bývá kromě hlavní večerní hvězdy lehce odpočinkový. Učastníci jsou již unaveni a často se věnují spíše už jen degustaci festivalových pochoutek. Nejsme výjimkou. Hudebníky sledujeme jen po očku. Na hlavním se horečně snaží bluesman HAJNIŠ a jeho BLUE ORCHESTRA, ale ty mám radši v klubu. S Muzikovodem se v pohostinství Spolek shodujeme na PROUZOVY. Jdeme si tedy připomenout ta krásná 90. léta. Kluci hrají skvěle od podlahy a já tentokrát pro změnu prohrávám jednu bitvu v naší válce o kytarovky. V dálce se ovšem již zase točí hrůzostrašná mračna a po zkušenostech nemeškám a hledím si v beertentu zabrat nejaký ten pahorek. S bouřkou přicházejí i kroupy a PROUZA končí. Déšť a kroupy lidi ve stanu namačkájí a spojí, pozici mám dobrou, nicméně po hodině toitoikové blatíčko olizuje i moje sandály. Zpívám si v duchu „času je málo, a voda stúúpa...“. Když déšť povolí, zouvám si své zánovní festivalové střevíce a suchou botou odcházím přes rybníky vody do stanového městečka. Pršet již prakticky nepřestane a nedělní line-up je značně rozhozen. Vidím ještě skvělé reggae TOSH MEETS MARLEY and konec vystoupení HABIBA KOITÉ z Mali.
    Nehledíme již nikdo na stav promočení svršků a těšíme se na závěrečné vystoupení GOGOL BORDELA.Těšil jsem se na ně již před dvěma roky, kdy tu hráli. Tehdy ovšem Marcelu bodla maxivčela a mě kouslo klíště - a tak jsme tehdy místo Bordelů hledali pohotovost. V dešti ale včely nelítají a tak zůstávám klidný. Včas zabírám pozici napravo od repráků a mokne mi pívo. Brožury píšou gypsy-punk, ska, rock&roll....a kdo ví co ještě všechno. Bláznivý chlapící konečně spouštějí svou ďábelskou show. Přes hustý déšť, v publiku není jednoho, který by udržel nohy v klidu na zemi. Je jasné, že i kdyby nepršelo, suchý odtud nikdo neodejde. Tahle kakofonická směsice rytmů a nerytmů, kabaret na kvadrát, zběsilá show - v mžiku posílají Happy Mondays kamsi do zapomnění.....S maximálním nasazením zvládnou svůj výstup bez odpočinku.....a světe div se......přidávají! Nevím jestli tihle chlapíci jsou amíci, jestli jsou pro radar nebo proti radaru, nevím jestli mají rádi George Bushe...jedno je ale jasné...hudbou se umí dokonale bavit...a ještě dokáží profesionálně bavit tisíce dalších. Svým výkonem jednoznačně nastavili laťku ostatním slavným hvězdám velmi vysoko pro všechny .
    V pokoncertním aifru dotančíme s kamarádkami za zpěvu popěvků od GB až do stanu...a to je pro letošek vlastně vše.

    Vše je mokré a špinavé, tak je tedy čas odjet domů. Dojmy z festivalu v nás budou ještě pár dní přežívat...leč nezoufat, Mikulov a vůbec přiští ročník Colours se nám nezadržitelně blíží....
  • V Brně Květy rozkvetly…

    24 mai 2008, 16h30m

    Nepíšu hudební recenze ani články. Neumím to. Jsem příliš nespravedlivě zaujatý. Někdy pro, jindy proti. Ani jedno dobrým recenzím neprospívá. Buď jak buď, o jedné kapele a o její nové desce bych ovšem zkusil napsat docela zaujatě - a rád !

    Brněnská "alternativní" trojice Květy z Brna nedávno vydala u Indies svou již třetí desku s názvem "Střela zastavená v jantaru". A nalejme si čistého vína hned na začátek: Ortodoxní konzervativci, zarytí instrumenťáci, posluchači typu „Od Claptona vejš...“ klidně spěte, pro Vás Květy asi nepokvetou. Avšak vy, co máte rádi, když se věci dělají „tak trochu jinak“, vy se probuďte! A u Květů se hudba dělá skutečně tak trochu jinak“. Posuďte sami - vibrafon, hračky, klakson s hlavou kačera, železná traverza, zvonkohra, trubicové zvony, taška se zipem, mlýnek, skleničky...že snad vetešnictví? Ne, ne, jen několik z mnoha roztodivných předmětů, které tihle chlapíci umně používají při své tvorbě, vedle těch klasických . Že takové haraburdí nemůže dohromady vydat nic víc než příšerný hluk? No nenechte se zaplašit, budete možná překvapeni…

    A kdo že ty Květy - tahle trojice blíženců - vlastně jsou? Tak především charizmatický frontman kapely - Martin E.Kyšperský – věčně v černém oděný kytarista, zpěvák, básník, sběratel gramodesek a především pak majitel jedinečně melancholicky naléhavého, jemně šeptavého i rozervaného vokálu. Druhý do party pak Aleš Pirgl – dábelsky vousatý bubeník, maniakální perkusionista a po čertech všestranný instrumentalista. Nakonec Ondřej Čech – klidná síla kapely, zručný basák (mimochodem hrající v několika dalších formacích). Tu a tam si vypujčí hlas ex-členky Marty Svobodové z Budoárů...či legendárního trumpetistu Michala Geru a jiné.

    Co že to vlastně ty Květy hrají?....experimentální folk, Jablkoňovská alternativa, minimalismus?...možná všechno a možná mnohem víc - Květy jsou především neopakovatekně sami sebou...... tok jednotlivých skladeb povětšinou obtáčí základ kytarové (kdysisnadfolkové) linky Kyšperského, nevtíravě podmalované basou. Tu jemná jako vánek, tu zuřící silou vichru.V pozadí vyčnívají nevšední bicí piruety Aleše Pirgla, který bubnuje, spíše klepe, ťuká, mlátí snad na vše co si dovedete představit. Zároveň při tom ještě stíhá hrát na výše uvedené prapodivné předměty . Rovněž mandolína či foukačky pro něj nejsou problém. Hostující trubka Geryho pak působí v kompozici zcela kompaktně...Nadevším kraluje snad to nejdůležitější - neopakovatelný, nosový, expresivně exaltovaný (pro mnohé někdy až příliš) bolestný vokál – zajíká se, rezignovaně prolamuje, tichounce šeptá, aby hned vzápětí propuknul v křik štvané zvěře!

    ...vůbec zvěř hraje v hravých básnických bajkách Kyšperského zásadní roli. (Schválně si zkuste někdy všechna ta zvířata spočítat). Rezavý medvěd žijící v lese u studánky kam vede tramvaj, živý jelen co někomu přišel olíznout ucho, mravenci co odnášejí ledničku...i vrána to zpívá. O básnických inspiracích se můžeme snad domnívat.: Kriebel, Blatný, Skácel, Seifert......nač ale jmenovat. Sám Kyšperský je dnes již básníkem soběstačným:

    “Když pustíš gramofon a necháš ho docela tichý. A přiložíš své tělo vedle mého, uslyšíš.....Že v dálce uprostřed lesů vyhrává kapela, ti kteří slaví mají stoly plné jídel. Ženy a muži spolu tančí a chmýří snáší se do vlasů, jenom mi olízni ucho, jako že živý jelen ke mně přišel!

    Teď vidíte, že psát další podrobnosti o desce je vlastně zbytečné. Snad jen podotkněme, že se té výborné minulé „Kocourek a horečka“, za kterou kapela obdržela žánrovou cenu Anděla za alternativu 2006, zcela vyrovná. Vlastnoručně umělecky vyvedený obal alba, je pak u kapel z Brna něco jako samozřejmost. Vůbec, ale, Květy musíte zažít naživo. Třeba, vidět na vlastní oči Pirglovu bicí soupravu, či pohybové kreace frontmana (za které by se nestyděl, ani vynálezce epileptického tance Ian Curtis z Joy Division) a vůbec celou energií oplývající kapelu, je pro všechny s vyšším open-mind indexem (-:) zážitek, který se v dnešní době už tak často nevídá.....naštěstí tady u nás Květy pokvetou již za týden.....