Mark Lanegan & Isobel Campbell: Ramblin’ Man (Full Moon #11)

RSS
Partager

22 mars 2011, 21h38m

Zajet si do Londýna na otočku na fotbal je frajeřina; stihnout tam den před zápasem koncert Marka Lanegana je štěstí, kterého mám zatím pořád mnohem víc než rozumu. Kdybych si měla na něco stěžovat, byl by to fakt, že tam nehrál sólo, s Gregem Dullim ani se Soulsavers, nýbrž s Isobel Campbell, která mu očarovala tak, že s ní natočil už tři desky. Co má ona, co nemám já!?

Takhle, nic proti Isobel. Určitě je hodná a umí vařit. A hrát na cello. Její sólová tvorba po odchodu z Belle & Sebastian není špatná a desky s Laneganem, postavené na pravda trochu laciném „kontrastu dvou odlišných osobností“, posouvají její diskografii daleko mimo množinu šedého, popově písničkářského průměru. Naživo se ale potvrzuje, v čem tkví tušený úspěch celého podniku, a zásluhy rozhodně nejsou padesát na padesát. Pomineme-li drze, že Isobel technicky vzato dělá první a poslední, a zaměříme se jenom na výsledek, vidíme 70 % Lanegana, 20 % Campbellové a 10 % doprovodného bandu, za který by se nemusel stydět ani Hank Williams. Holek z vesnice, které v dětství zpívaly ve sboru a z donucení rodičů chodily do hudebky na klavír nebo housle, běhájí po světě tisíce. Fakt. Lanegan je jen jeden, maximálně dva. Ten druhej je Tom Waits.

Klub Shepherd’s Bush Empire vládne zvukem tak čarokrásným, až je to ve slabších kouscích (a při mizerné předkapele) na škodu, a několika bary, kde dostanete malou vodku, Red Bull a Jamesona za deset šterlinků sakumprásk. Všechno se ten večer vleklo, takže když kolem deváté nastupovala koťata, už mi skoro ani nevadilo, že to nebudou Soulsavers ani The Gutter Twins. Rozlehlé „divadelní“ podium hlavních (jediných) hvězd zabírala z velké části mnohočlenná kapela, hrající velmi vkusnou, profesionální doprovodnou country music, a o hlavní slovo se dělila Isobel s Markem; měřítky normálního světa byste scenérii zhodnotili nejspíš pomocí klišé „kráska a zvíře“. Napadlo mě, že jediné, o čem by si tihle dva mohli povídat (kdyby si byl Lanegan býval někdy povídal), by zřejmě bylo nakupování hader v sekáči v krabici „kus za pětikačku“. Neuvěřitelný. Jasně, pro hudbu není známka módní policie nijak zásadní, což ale neznamená, že vás jejich modely nepraští mezi oči jako první.

Jako druhá, pro vyznění koncertu zásadnější věc, která vás bez varování praští, je tichá, téměř a capella skladba We Die and See Beauty Reign, otvírák loňské desky Hawk, zahájená bez přivítání. Když Lanegan otevřel pusu, napadlo mě jenom: tyjo. Možná jsem to i řekla, ale jen potichu, s posvátnou úctou. Nádhera. Krása. Kouzlo? Úvodní rychlovku vystřídala – opět bez komentářů, kterých se ostatně zdržovali po celý večer – skvělá You Won’t Let Me Down Again, ve které se jeho hlas navrátil z nebezpečně čistých výšek (jak to udělal?) do zakouřeného chrapláku, jak ho známe a máme rádi. Ačkoliv většina jejich skladeb jsou více či méně férové duety, trvalo mi tři písničky, než jsem zaregistrovala, že je tam i Isobel. Nechápejte mě špatně. Vysoký, sametově hladký hlas: sexy. Šedesátkový účes a make-up: sexy. To, že se nestydí za bříško a stehna: sexy. Barbie nebo selka? Nevíte. Sexy, svým způsobem. Ale Lanegan? Je to, jak říká můj bývalý kolega Ondřej Horák, v charismě. V Gutter Twins si Greg Dulli krade svou půlku pozornosti coby zdatný entertainer, Isobel Campbell je jenom holka od vedle, kterou Laneganova přítomnost upozaďuje, navíc zcela přirozeně. Zpěvák se za celou dobu koncertu prakticky nepohnul (přešlápnutí jednou za cca dvacet minut a mimiku obličeje, jako by měl na mikrofonu nalepenou smradlavou znetvořenou ropuchu, nepočítám), nepromluvil a obecně nevykázal známku života, ale stejně byste se dívali na něj, i kdyby tam Isobel dělala trojité rittbergery. Stejně dobře by totiž mohla třeba štrykovat.

Zahráli téměř celou Hawk a k dobru zaznělo i nemálo skladeb starších desek Sunday at Devil Dirt (2008) a Ballad of the Broken Seas (2006), pročež to celé bylo dlouhé. Extrémně dlouhé. Přistihla jsem se ale u zajímavého paradoxu: i když jsem se nutila využít zdánlivě slabých a nudných okamžiků k přemýšlení nad problémy, které vyžadovaly řešení nejpozději druhého dne, vždycky mě koncert po několika vteřinách vtáhl zpátky. Možná to byl jenom Jameson, ale nejenže jsem nerozlouskla ani jeden problém třetího světa, z vystoupení si pamatuju každou písničku a každý detail. Bavilo mě to skoro tak, jako kdysi koncert Gutter Twins, a to je v mým světě převelké rouhání. A teď, když poslouchám album Hawk, líbí se mi ta muzika ještě víc.

Koukám na wikinu na diskografii Marka Lanegana a má tam napsanou přítomnost na desce Above projektu Mad Season, ve kterém zpíval Layne Staley a na kytaru hrál McCready z Pearl Jam (kromě jiných); byla to moje nejoblíbenější „deska Alice in Chains“. Pouštím si písničku I’m Above a fakt, je tam. Možná proto jsem ji tak milovala? Another mystery solved!

Když jsem o koncertě vyprávěla o pár dní později, Tomáš Turek nenápadně nadhodil dojem, že pro Lanegana je to jenom práce, potažmo to dělá pro prachy. Co by ne? Isobel mu napíše písničky na míru (včetně textů, které byste od jeho vlastních ani nerozeznali), všechno vyprodukuje, zastane zařizování a veškeré hovory, zaplatí a Lanegan si pak v backstagi dá akorát kafe a cigaretu. Nevidím v tom potíž, když jsou všichni štastný a spokojený. Já teda byla. V přídavku totiž zahráli cover Hanka Williamse Ramblin’ Man a není na světě chlápka, od kterého bych tuhle písničku slyšela radši. A tak se karta definitivně obrátila: najednou jsem byla ráda, že tam není se Soulsavers ani s Gregem Dullim, jelikož ten cover v repertoáru s nikým jiným nemá. Zajet si do Londýna na otočku na fotbal je frajeřina; stihnout tam Lanegana, jak zpívá Ramblin’ Man, je štěstí, kterého mám zatím pořád mnohem víc než rozumu. A to si vemte, že já mám rozumu docela dost.

*

REPORT
ISOBEL CAMPBELL & MARK LANEGAN
15.2.2011 SHEPHERD’S BUSH EMPIRE, LONDÝN
TEXT AXE, FULL MOON #11


Envois approuvés
Full Moon Mag

Commentaires

  • skiwichu

    Je otázka, nakolik považovat jejich hudbu za autentickou, když to někdo dělá za prachy. pokud již není samo o sobě dostatečně autentické, že to Lanegan dělá pro prachy. je to autentická výpověď jeho postoje k životu.

    13 avr. 2011, 11h44m
  • fullmoonhq

    myslim, ze se o autenticitu nesnazi (nebo aspon ne v tom puvodnim smyslu slova). dalsi vec je, jestli clovek ke stesti potrebuje autentickou hudbu (nebo mu treba staci predelavky Hanka Williamse).

    3 mai 2011, 4h44m
Voir les 2 commentaires
Ajouter un commentaire. Connectez-vous à Last.fm ou inscrivez-vous (c'est gratuit).